Stretnutie so separatistami

Najednou parádní kostel, či chrám se výstavbě. Tak sem si říkal že bych si ho mohl vyfotit, když už tedy tady sem.

Zastavím vedle něj, v tu chvilku zastaví i velké bílé nákladní auto. Z kabiny vyskáče asi pět lidí v maskáčovým nebo khaki oblečení. Maník s kalachem v ruce a s „americkejma“ brejlema, co je maj ty drsňáci, povídá „doklady!“ Chytl sem se jako za srdce a ukázal jim emoci, jako že sem se lekl. „Uf, já se lekl, v tom civilním autě vypadáte jako teroristi a né jako Ukrajinská armáda!“
Všichni se na sebe podívali, jeden se hned vrhl k motorce a snažil se otvírat zamčené kufry, druhý chtěl pořád doklady. Mé pomalé vedení začalo pomalu vodit. Žádná ukrajinská vlajka, jen oranžovo-černé stužky, oblečení každej jiný. „SAKRA!“ říkám si. Pořád na mě ječí „dokument“, dávám mu pas a říkám, že sem z Čech. Pas si hned zasouvá do vesty, kde má zásobníky, telefon a tyčinky. Všichni chodí kolem motorky a čučí na ni, na něco se ptají, ale nerozumím. Jeden nabušenec stojí vedle mě a bojím se, aby nezatnul sval, určitě by mě to odpálilo na Mars. Něco říkají, ale fakt jim nerozumím. Jeden vzdělaně vypadající mi ruštinou, které rozumím, říká, že musím jet s nimi na ustředí, aby mě prověřili. Sedám si na motorku a říkám ok. Hlavou mě problesklo, že když sednu na motorku, mám vyhráno, že mě jen tak nedohoněj, ani netrefěj, podobnou zkušenost mám i z Iráku.

„Nene, motorku nechat tady, klíče vemu a jedeš s náma,“ říká nějakým jazykem
. „Ne, klíče ti nedám! A motorku tu nenecham!“ říkám odhodlaně a uvědomuji si, že chráním svou lásku a že jde do tuhýho. Zaskočil sem ho, ale jen na chvilku, pak sem ho překvapil a pak pěkně nasral. Vzal mě klíče, postrčil mě svým kalachem z motorky směr k autu a ukázal, ať si nastoupím. „A tak tady je ta hranice, kdy přestává prdel a začíná být průser,“ říkám si. Ještě než si sednu do auta, mě prohledavají, ptají se, jestli mám u sebe mobil, i když mě oplácávají, tak stejně nic nenachází, moto bunda se spoustou chráničů dělá dojem, že tam nic není, i když tam je. Tři muži zůstavájí u motorky, že ji ohlídají a my se s náklaďákem otáčíme a jedem do ústředí. Podívám se ještě na motorku, všechny mé věci, helmu na ní a uvědomuju si, že ji asi už neuvidím. Že právě teď sem o vše přišel, že se trochu změnil žebříček hodnot a bude velký úspěch se odsud dostat živý.

Řídí ten s „USA“ brejlema, viditelně velitel téhle tlupy, vedle sebe u dveří má samopal, z druhé strany je na mě namáčklej svalovec. Frajer s brelema si nechal na klíně pistoli. V hlavě mě to šrotuje, všechny varianty, co a proč by se se mnou mohlo dít, cejtím, že to smrdí, napadne mě i vzít tu pistoli a tak nějak to „vyřešit“, ale vůbec nepozávám, co je to za kvér, jestli je zajištěná, odjištěná, nabitá atd. Takže kdyby to nebylo během sekundy vyřešené, tak bych byl v daleko větším průseru než sem nyní. Takže tenhle nápad zamítám. Takže je tu nápad, který se mě zdá být nejvíc průchozí: bejt naprosto v pohodě, sebevědomej, neponižující se, zábavnej, „hloupej Honza“… Prostě nic sem neprovedl, sem na výletě a blbě sem zatočil, nevím, co se děje, kde sem atd. … A argument: „Vy ste přeci ti dobří, takže mi nemůžete ublížit, protože tím byste vlastně světu řekli, že jste ti špatní….“ No, plán to byl dobrej, ale … Maník si ani nedělal starosti se semofarama, které fungovaly, ale ulice byly stejně prázdné. Auto se lámalo se strany na stranu. Každou chvilku sem se máčknul v zatáčce na svalouše a s usměvem mu šahal na biceps a říkal mu: „Si svalouš, ty něco vydržíš,“ taky se smál, což bylo super, role hloupého Honzy mi šla dobře, „musím rozbít ledy,“ říkal sem si.

Jeli jsme asi deset minut. Přijeli jsme k velkejm vratům. Ty se otevřely a vjeli jsme na velký dvůr. Přiběhlo asi třicet mužů se samopalama. Objekt vypadal jako požární zbrojnice nebo malá kasárna. Asi tři dvoupodlažní budovy, další asi tři garáže, tak pro osm nákladních aut, na dvoře byly tři nákladní civilní auta, a dvě zelené, pak asi deset, patnáct osobáků. Odvedli mě do prvního patra k „veliteli“. Chvilku se tam hádali, protože jeden říkal, ať zůstanu dole a druhý ať jdu nahoru, tak si to vyříkávali nahoře. Něco v tom smyslu, že bych neměl vidět velitele, ale že už teď je stejně pozdě, což byl opět další bod spíš v můj neprospěch, vidět někoho, koho bych neměl vidět. Já dostal hned zpražíno, že sem vstoupil do kanceláře bez pozvání. Takže sem udělal krok zpět. Místnost, kde byla velká postel, pracovní stůl, okna utemovaný pytlama s pískem. „Že si mě musí prověřit,“ řekl s úsměvem pokérovaný velitel, zavalitější postavy, s delšími vlasy a vousy, na hlavě měl čepici co nosil stalin, byla tam i rudá hvězda se srpem a kladivem. Mám se zatím najíst. Jiný muž, kompletně vojensky ustrojený, upravený, oholený, namydlený, vzdělaně vypadající, mě odvedl do jídelny, kde seděla tak čtyřicítka chlapů. Každý jinak oblečený, každý tak nějak jinak vypadající. Šli jsme k okénku a prsatá kuchařka se na mě nejprve koukala trochu s překvapením, na mou motorkářskou bundu, a pak mě nandala talíř polívky. Sedl sem si ke stolu, můj průvodce naproti mně. Každou chvilku se ozvala venku rána, s nikým to ani neškublo, jen semnou to hrklo. Neměl sem vůbec hlad, ani chuť. Tady se teď píše má budoucnost, mé další minuty života nejsou přesně jasné a mám se cpát polívkou, no to mě poser. Dobrá, naberu lžíci nějaké bramboračky a než ji dopravím do pusy, tak se většina vyleje, ruce se mi klepou jako sem to ještě neviděl. Snažím se uklidnit. Nemyslit na to, že motorka je někde ve městě a pravděpodobně už ji neuvidím. Že sem v centru skupiny, které media přezdívají teroristi nebo separatisti, a že nemají nejmenší důvod mě pustit, protože sem viděl hodně, vím hodně a neví kým sem či nejsem. Bylo to pro mě zajímavé zenové cvičení, snížit stres natolik, abych snížil i velikost chvění mé ruky tak, abych nevylil lžíci s polívkou, než ji dopravím do pusy. Viděl sem, že roli hloupého Honzy, co je v pohodě mi fakt nejde. Nakonec sem něco pojedl, ale všichni si dobře všimli toho, že se klepu jak ratlík.

S milým upraveným maníkem s vestou, kalachem na rameni, pistolí, bajonetem a ještě různejma sarapatičkama za pasem sem šel ven do stínu budovy. Nabídl mi cigaretu. Ve stínu tam seděla asi padesátka lidí, tak od dvaceti do pětatřiceti, jeden šedesátník. Každý měl jinej vohoz, každý měl jinou zbraň, dost jich mělo stejnou nášivku. „Rozbít ledy, rozbít ledy, bejt v pohodě, uvolněnej, ne v křeči, nad věcí, pozitivní,“ opakoval sem si a ladil sem si svůj klid, i když to šlo blbě.

„Tak ty si myslíš, že sme teroristi nebo separatisti!?“ řekl trochu rozzuřeně nějakej maník.
„Já sem učitel, tohle je horník, tohle je doktor, tohle vedoucí prodejny“ a ukázal na muže kolem.
„Připadáme ti jako teroristi?“ řekl zase hlas odjinud.
„Média vás takhle prezentují, nazývají!“ řekl sem.

„Je to způsob, jak proti nám poštvat veřejnost, svět. Je to jednoduché, jen ho prohlásíte za teroristu!“

„A proč bojujete? V Evropě v médiích toho moc není, a když už, tak to určitě není pravda,“ ptám se.

„Evropský média sou sračky, píší to, co jim říká Amerika. Manipulují!“ řekl někdo v davu

„Za co bojujete?“ ptám se znovu

„Za svobodu, za svou zemi, za Donětsko, za to, že nechceme, aby nám vládnul fašismus, že nechceme, aby sme byli pod nadvládou EU, USA, aby nám někdo bral naše uhlí, naši ropu, naše zdroje, naši zem. To je naše zem!“

Koukal sem se po těch mužích, vypadali jak prosťáčci, takové naivní zasněné obličeje s iluzí v očích a odhodláním bojovat za něco, o čem sou přesvědčení, že za to stojí umřít. Spíš to vypadalo jako v posluchárně nějaké filosofické fakulty, samý obličej intelektuála a přemýšlivce, který má v ruce něco, k čemu cítí odpor, ale ví, že je jeho povinnost to v ruce mít.

„A kdo je fašista?“ ptám se

„No přece vláda, ty u moci! Podívej, jak se k moci dostali! To vám v Evropě není divný? Lid si je nepřeje, ale mají moc, mají armádu!“ říká zas jiný.

„Velkého zloděje, nespolupracujícího s EU vystřídal menší zloděj, napojený na EU!“ křičel jiný.

„Jedenáctého května tady bylo referendum o osamostatnění Donětska, které osmdesát procent obyvatel podpořilo, všichni to chtěli, ale fašista to nedovolí, USA to nedovolí. Za to bojujeme, za lidi  bojujeme!“ říkal klidně jeden.

„Nepřipadá ti to správné?“ ptal se kdosi vzadu.
Dochází mi, že fakt polovina mluví tak zvláštně spisovně, strojeně, učitelsky, i tak vypadají, že to nejsou žádný řepy.

„To je jako u vás Sudety,“ začal mluvit jeden. „Cože, on zná Sudety?“ ptal sem se sám sebe.
„Kdyby se chtěli osamostatnit, udělat samostatný stát, všichni by si to odhlasovali…“ skočil sem mu do řeči. „Podporovali by je určitě Němci, česká vláda by to nepodporovala, vlítla by tam armáda, Sudety by se bránily, bojovaly by za to, média by z nich udělaly teroristy … to je jasné, tak to funguje!“
No nevím, zda sem to s tím úvolnováním atmošky a rolí hloupeho honzy nepřehnal.

„Ale my nechceme být vykořisťovaný, jako loutky vedené z USA.“

„No, u nás to je už takhle pár let, politici kradou a makají na svejch písečkách, vše je řízené z EU, i když si myslíme že ne, a propojenost mezi EU a USA je znamá, takže u nás to takhle funguje dlouho a zvykli jsme si.“

Nevěděl, co na to říct, trochu se smáli, trochu váhali, všichni koukali, ještě jeden to dalším vysvětloval.

„Oni nám ale chtějí vzít všechnu naftu, nerostný bohatství atd. Vyždímat nás. Udělat tady pracovní tábory.“
„Tak proč se nechcete sjednotit s Ruskem?“ ptám se.

„Až na pár kluků tu nikdo není z Ruska, nejsme Rusové, jsme Ukrajinci a chceme svobodnou zem, ne se k někomu přidělit.“

„USA, NATO ani EU sem nevlítnou,“ říkal jiný. „Rusko jim demonstrovalo technologickou převahu, mají určitý druh střely, zařízení, které vyřadí z provozu veškerou elektroniku, Američani se proti tomu neumí bránit. Oni taky mají tu techniku, ale ne tak malou, nedokáží ji použít na frontě a Rusové se proti tomu umí bránit.“ Všichni přikyvovali.

„A Kuba,“ říkal druhý a všichni pokyvovali. “Před pár týdny se Putin dohodl s Kubou a odpustil jim všechny dluhy, s tím, že oproti americko-ruské úmluvě umístil na Kubu rakety krátkého doletu, které mohou přímo ohrozit Ameriku. Takže Amerika řeší problém jinde a musí tak trochu skákat, jak Rusko říká, nemůže jít do konfliktu a zaútočit první, jako v jiných zemích, Putin by jim to musel dovolit!“ dopověděl a bylo vidět že tyhle informace, drby, nebo fámy, nebo pravdy, nevím a asi to nikdo nebude vědět, jsou jako nová, čerstvá energie, optimismus, který potřebují a díky tomu vlastně vědí, nebo si myslí, že nikdy nemůžou prohrát. Opět, jak nějaké informace mohou zmanipulovat masu lidí.

„Kluci, to máte fuk, buď se vás zastane Rusko a něco za to bude chtít, takže výsledek bude stejnej, nebo vás Rusko nepodrží, což si ale nemyslím, a taky si něco vemou, takže tak i tak budete mit hovno, i když jedno asi bude větší a jedno menší. Přemýšlejte o tom trochu.“ Sakra asi bych z tou upřímností a přímostí měl brzdit, nerad bych jim bral ideály, představy a zbořil jim jejich domeček z karet. Ale bylo vidět, že o tom přemýšlej.

„A co nějaká podpora z Ruska? Všude píší, že máte velkou podporu.“

„Podívej se na nás,“ ukázal na stovku lidí, co stála kolem a uprostřed sem seděl já. Každý měl nějaké oblečení, rozhodně ne stejnokroj, každý měl nějakou zbraň, která nevypadala rozhodně moderně, každá byla jiná, něco byla puška, něco samopal. Na place stálo několik osobních aut, z nichž některé měly prostřílené boky a okna. „Vidíš tu nějakou těžkou techniku? Nějakou velkou podporu? My jsme Ukrajinci, ne Rusové, to sou naše zbraně, naše auta, nebo věci ukořistěné od nepřítele, nebo dary.“
Pak začal povídat něco o tom, že si ukrajinská armáda najímá za velké peníze profesionalní zabijáky, žoldáky, americké poradce ze CIA a FBI. Říkal, že všichni tady jsou dobrovolně a nikdo za to nemá ani korunu, hlouček se stále rozšiřoval. Sledoval sem, jak se i otvírají vrata a už dvakrát kdosi přijel autem, z kufru vyndal velikou tašku, pár chlapů ho přivítalo a skupina vyrostla o dalšího člověka.

„A co to letadlo, jak to bylo?“ ptám se na čerstvé drby z řad separatistů.

„Je jasné, jak to bylo, i internet je plný pravdy o tom, že ho sestřelily stíhačky poslané z Kyjeva, i USA to dobře ví, i experti to potvrdili, ale stejně vy nechcete přijmout pravdu, máte vymytý mozky protiruskou propagandou USA a EU,“ říkal jeden.
„Média sou jen plný propagandy proti nám, aby z nás dělali teroristy, i když letadlo sme nesestřelili my, ale Ukrajina, stejně sme ve vašich médiích my ty špatní, ale ne fašisti v Kyjevě!“ tak trochu beznadějně, smutně.
„Chtějí tu vyprovokovat za každou cenu světovou válku, důvod k tomu, aby se dalo válčit, Putin to ví a vyprovokovat se nenechá a proto bude agrese a tlak větší, dokud něco neudělá!“

Bylo to jako v posluchárně VŠ, hlas zase přišel odněkud jinud a ozval se v tichu, v kterém na pozadí byla slyšet střelba.
„Kdyby Putin opravdu byl ten „špatný“, tak by vám na pár týdnů přivřel kohoutky plnu, ropy a vy byste si uvědomili priority, nechává vás jako malé děti nechává vyvztekat trpělivá mamka.“ Všichni se smáli.
Věděli všichni, že ať sou jejich úmysly sebevíc čisté a dle jejich úhlu pohledu správné, tak stejně z nich média udělaly a dělají teroristy a oni jimi i zůstanou.
„Podívej se na nás,“ zase se kdosi rozmáchl a pohodil rukama kolem sebe na sedící a postávající kluky, „připadáme ti jako teroristi, co by sestřelili letadlo?“

„Vy byste ho ani netrefili!“ odlehčil sem situaci pravdivým vtipem, ale zabral. Smáli se, i když sem jim tím řekl, že sou jen neschopná partyzánská tlupa nadšenců.

Pořád odjížděly náklaďáky s klukama a přivážely další, měnily se síly na hlídkách, stanovištích.

„A co ta kolona civilních aut?“
„ „Nevím, tam nikdo z nás nebyl. Ale spíš se to chce zase obrátit na nás, aby svět v nás viděl ty padouchy. Přemýšlel si o tom, že lidský mozek funguje tak, že když si na něco udělá první dojem, tak už máloco ten první dojem přebije? Že potřebuješ mnohem více informací a zaručených zpráv, aby lidi ten názor změnili a většinou to ani nejde. Takže když vaše média vypustí do světa „pravdu“, že my jsme sestřelili letadlo, my jsme ti špatní, tak tomu svět bude věřit dál i po tom, když vyrukují desítky jiných zpráv, které to vyvrací? Lidi nepřemýšlí. My nemáme moc techniky, ani vojenskejch aut, tak jezdíme civilníma.“ Což sem viděl.
„Tak nás chtěli vojáci pravděpodobně voddělat a holt to byli civilisti.“ Je pravda, že většina aut, co sem viděl u hranic, tu má na sobě veliké nápisy DĚTI.

„Na východě u hranic to je zase jiné,“ říkal jiný.

Ptal sem se na všechno možné a byl sem rád, že mám možnost to vše poslouchat z první ruky, to, jak to vidí, proč a za co bojují, za čím stojí, udělat si vlastní názor. Bylo vidět že byli ochotný vzdát se všeho, jen kvůli tomu, aby zvítězili. Nabídli, že tam můžu zůstat, dostat zbraň a bojovat s nima. Říkal sem jim, že to je jejich zem, jejich pravda a jejich touha po svobodě, ne moje, a že za ni nechci bojovat a že se samotným bojem, válkou prostě nesouhlasím, ať je z jakého sebevyššího zájmu. Bylo vidět, že mě chápou víc, než sem si v tu chvilku myslel, viděl sem že to mají podobně, ale že prostě neměli jinou volbu.
Opět sem se chopil své role rozpouštěče ledů, neumím mluvit před lidmi, ale mluvil sem a byla to pro mě zkouška být v pohodě. Mluvil sem o tom, že nevěřím, že média v Evropě mluví pravdu, ale že manipulují s lidmi, povídal sem jim, co sem zažil v Iráku nebo Africe, co sem tam viděl, že to bylo naprosto opačné, než sem do té doby viděl v médiích, a že je to takové i tady, naprostá většina informací, které sem dosud slyšel v médiích je jiná, než tu vidím, to kdo má pod kontrolou Donětsko, to že v řadách separatistů bojují jen nájemní žoldáci a nikdo z Ukrajiny, to že má většina moderní techniku atd… Neříkal sem nic, co si i nemyslím, nelhal jsem, jen sem jim všem chtěl ukázat notu, vidění světa, které máme společné, které z nás může udělat „přátelé“. Je jednoduché se zaměřit na to, co není stejné a víst spor, je umění vždy najít shodu. Vybavil sem si jednu poučku: „Neexistuje na světě člověk, od kterého byste se nemohli něco přiučit. Podívejte se na toho, kdo vás nejvíc irituje, odpuzuje, atd. I na něm je mnoho věcí které se můžete právě vy naučit, najděte jich pár“. A když se s tímhle koukám na ty lidi, mám se od nich co učit. Kolem mě sedělo a stálo asi už stopadesát mužů, tiše poslouchali, někteří si plnili zasobník, někteří se opírali o svou zbraň. Sem tam se zasmáli, sem tam se na něco zeptali, Afrika je zajímala, cestování.
Každou chvilku něco v dálce zahřmělo, tázavě sem se podíval do davu. „To sou jen děla,“ řekl kdosi. Vyprávěl sem dál a přišla fakt velká rána, neodhadnu jak daleko od nás. Nikdo se ani necuk, jen já sem poskočil, všichni se začali smát.
„Fakt nejsem na tyhle vyhraněný situace, sem kliďas a pohodář, sakra!“

„A tohle tady máme pořád,“ s úsměvem říká jeden.

„Ale vy bojujete za svou zemi, své zajmy, svou myšlenku a za to třeba i umřete! No a já za vaší zemi umřít nechci!“ říkal sem mu s úsměvem.

Ledy tály, všichni se smáli.

Z dálky sem vnímal, jak přijíždí motorka, točí se do vysokých otáček. Najednou uprostřed placu zastavil razantně maník s „USA“ brejlema. Bez helmy, ve svým maskáčovým mundůru, s kalachem přes rameno. Celej vyklepanej opakoval dokola, že to jede jako kráva. Že má doma Jawu (hodně jich tu jezdí), takže si myslel, že je motorka stejně těžká, a že jede tak nějak stejně, ale že je těžká jako bejk a jede jako kráva. Byl sem fakt rád, že mám zase motorku, nebo že sem jí blíž, i když jí mohl rozsekat, někam odvézt, nebo cokoliv. Ale kdo se může pochlubit, že mu na motorce jezdil separatista (-:

Už to byly asi tři hodiny od toho, co mě sem přivezli.
Ptám se, kde je helma, prý že jí tam někde nechali na stanovišti a že jí pak přiveze. Vzal sem si od něho klíče a strčil je rychle  do kapsy. Začínalo to vypadat slibně. Všichni se sešli kolem mé motorky a střídali se u toho, kdo si na ní sedne nebo šáhne. Jeden z maníků, který říkal, že má doma dvě motorky, byl viditelně nabušenej informacema a všem tam říkal technické údaje, jaký je to rok, jak je to chlazené atd.

Mezitím vousatý, pokérovaný vůdce, nebo ten kdo byl v te šéfovské kanceláři, spolu s dvouma svaloušema přišel dolů, ukázal na mě a říkal, at jdu s ním, že mě prověřil. Svalouši zůstali dole a ja šel nahoru. Každou chvilku se zapínal na motorce alarm, jak na ní sedali. Dveře jeho kanceláře byly zamčené, řval na dlouhé chodbě, za chvilku přiběhla taková střídmě oblečená roštěna, pěkná, a odmykala mu. Proběhl tam krátký vyčítavý rozhovor, z kterého ona vyšla spíš jako vítěz a on se na mě tak podíval a já sem mu odvětil pohledem, co měl znamenat „prostě ženy tu vládnou, ne my“ a soucitně. Povedlo se, usmál se,
viděl sem, že je fajn. Na něco se ptal a tajemně seděl za počítačem, a něco mluvil o tom, že si mě prověřil u více zdrojů, pak na mě otočil počítač, ukázal mi můj profil na FB, můj profil  na YouTube, řekl hustý, pustil nějaký videa co se mu líbily, ptal se, jaký to tam bylo, a že asi tedy nebudu USA špion a že tedy ok. Podal mi ruku, jako bysme ode dneška byli bratři. A že mužu jet, když chci. Říkám mu, že ještě nemám helmu, seběhneme dolů, nachazi maníka s „USA“ brejlema a něco na něj ječí. Brejlak sedá do nějakýho bílýho auta s dalšíma třema klukama, a že jedou pro helmu.

Někdo mě přináší nášivku, ale jestli prý pojedu směr Oděsa, tak si ji mám dát do ponožky, protože kdyby ji našli, asi by mě zavřeli. Raději si nechám poradit, protože pro dnešní den už žádné nervy, a dávám si nášivku do ponožky. Nabízejí mě, že se tam můžu vysprchovat, nebo klidně přespat, abych nemusel jet tak pozdě a abych si udělal vlastní názor, jak tam žijí a zda jsou teroristi. Ukazoval mě další místnosti ve sklepě, že by to bylo bezpečné, mezi tím pořád na pozadí střelba.

„Ty se bojíš?“ ptá se mě „náčelník“ a směje se.
„No jasně, že se bojím! Sem posranej!“ říkám mu a směju se. Taky se smál, přešli jsme do jedný velký garáže, byla tam naskládaná tak stovka samopalů a pušek, v krabici pak pistole, pak tři čtyři pancéřovky nebo jak se tomu říka. Každý pes jiná ves, spíš takové to co dům dal, co kdo našel, co kdo přivezl. Prý jestli se bojím, tak si něco můžu vzít. Ukazuju mu, jak by se blbě jelo s panceřovkou na motorce. Všichni se smáli. A já už vidím ty titulky „Zatčený terorista z Čech s pancéřovkou dle zaručených zpráv jel do Kyjeva zabít prezidenta“.

Asi další hodinu se čekalo na helmu, byl sem nervózní, protože sem nevěděl, zda to je nějaká jejich taktika, zdržovaní, nebo se prostě někde zasekli. Ukazovali mě ještě další místa v kasárnách. Ptal sem se, do jaké míry mají město pod kontrolou, prý cele město nyní mají pod kontrolou. Že má na starosti téměř tisícovku lidí, že jsou na hlídkách, na stanovištích, že se střídají a že podobné ústředí je ještě na východní straně města. Nabízeli mě, že mi ho ukáží, odmítám, nemusím vidět všechno, i když pravda, trochu mě to láká. Ale raději budu hrát na jistotu a nebudu riskovat, i když by to bylo super a bylo by asi o čem vyprávět.
Chtěl sem vytáhnout foťák a vyfotit si to tam, je atd. To hned všichni nastoupili, že v žádném případě, zkoušel sem je přesvědčit, že se zamaskují, atd. Byli neoblomní. Nedaleko zesílila střelba, pak za několik minut s pískajícíma gumama vjely do areálu dvě černé Audi A8, veliká brána s dvojitým plechem se za nima zavřela. Z jedné vyskočil „USA“ brejlovec s helmou. Jedno auto bylo na boku prostřelené a jeden týpek vycházel z auta se zraněním na ruce, něco na sebe křičeli, na dvoře se to začalo hemžit, za pár sekund vyjížděl nákladák plný kluků, s kterejma sem si před chvilkou povídal. No nic, super, mám helmu.
Pomalu sem se začal oblékat. Ptal sem se, jaká cesta bude nejlepší. Prý pořád rovně a neodbočovat. Hm, rada nad zlato. Píchal sem do GPSky Oděsu. Baví se o tom, zda se mnou pojedou autem nebo ne. Nevím, jaké by to mohlo mít výhody nebo nevýhody. Ale nakonec vyrážím z velkých železných vrat sám.

„TY VOLE, TO JE SNAD ZÁZRAK!“ tlemím se v helmě, jak rajče na hnoji. Super. A honem pryč. Vykličkuju z města. U silnice, z které se postupně stává dálnice, zastavím, chci se vymočit, klepou se mi ruce tak, že nemůžu ani sundat rukavice. Ach jo, si říkám, to sem teda posera. Nebo intuice? Močit ani nejdu. Cítím zápach smrti, mrtvoly, smrad, jako když hnije x dnu velké zvíře nebo člověk. Kouknu se vedle silnice, vysoká tráva, pneumatiky, rozhodně nechci zkoumat co vše ta tráva muže ukrejvat. Znova přidělávám kameru na rám. Zapínam ji a jedu.“

Celý blog a originálny zdroj: Východní Ukrajina – centrum DONETSKA, půl den se separatistama, aneb naprosto něco jiného než se dovíte v mediich